…když přicházíme na tento svět, dostáváme darem tělo, se kterým jsme ve spojení.
Je to jako mít domeček, o který se učíme starat, jak postupně rosteme.
Zůstat ovšem ve spojení se stává postupně těžším.
Často nepřikládáme velký význam signálům těla. Někdy se může stát, že děti také nevědomě učíme potlačovat tyto signály, protože i my dospělí přehlížíme, jak na tom jsme.
Většinou nekomfortní pocit zatlačíme, protože máme spoustu jiných věcí na práci.
Sama jsem se tohoto tématu dotkla několik let zpátky. Už v pubertě jsem často vnímala velmi nepříjemné pocity v těle, ale vyřešila jsem to maximálně cvičením či rehabilitací. Většinou jsem byla zvyklá přepínat svoje síly. Hlavně aby bylo všechno hotové i na úkor mých potřeb.
Jednoho krásného dne se stalo, že jsem nemohla pít vodu, jíst a pak ani spát. Tělo mě nesnesitelně bolelo, ale protože mám silnou vůli, tak jsem si říkala…hmmm to přejde…
Nestačily malé signály a pak už ani velké.
Bylo mi odebráno vše, z čeho jsem měla radost, i veškeré vnější požitky byly v nedohlednu.
V nemocnici jsem to nakonec přežila díky vůni. Když mi sestra mazala ruku speciální mastí, tak jsem tam ucítila dědovo uzené. Vegani odpustí, ale díky tomu bylo pro mě všechno snesitelnější, mohla jsem přežít 14 dní bez jídla. Kapačka vám hlad nezažene. Až později mi došlo, že si tělo samo našlo způsob, jak alespoň trochu relaxovat.
Někdy musíme projít tzv. malou smrtí v životě…a někdy i vícekrát, než dojdeme k tomu, co už dávno víme.
Až to skončilo, byla jsem šťastný člověk. Učila jsem se znovu poznávat tělo, co potřebuje, o co si žádá, ale pořád tak nějak zvenku.
Emoční roviny jsem se dotkla v nějaké vrstvě. Protože to bylo větší, tak mě to pustilo jen tam, kde bylo připravené přijetí.
Je to jako loupání cibule. Do šťavnatého a čistého středu to jde přes slzy. A slupky někdy nejdou všechny lehce.
Seznamovala jsem se trochu s bylinami a dalšími alternativními metodami. Důležité bylo tehdy poučit se z minulosti a zapamatovat si ten rozdíl…přítomný okamžik…už je dobře…
Stále jsem se ale těla úplně neuměla zeptat napřímo, co tam všechno je…neb mě to jistým způsobem chránilo.
Přišel velký test s dětmi. Tenkrát jsem si říkala…to nemám šanci zvládnout. Protože bylo těžké nebýt v kolotoči povinností a necítit se přetížený.
Velmi mi pomáhalo vidění dětí. Kráčet pomalu a sledovat každý detail venku, jaký z toho mají pocit…být v úžasu z mikro věcí…to mi odlehčovalo moji přetíženou hlavu i tělo.
Jejich rituály mě naučily dodržovat režim i pro mě samotnou. Ale stále jsem se ještě tak často neptala těla, co tam je…
Největší rozpor uvnitř byl občas v tom, že nemám prostor na vlastní tvorbu. Znovu jsem pak padala do „dělání“ mnoha věcí, více než moje tělo zvládne, abych zatlačila, co potřebuji já. Nechtěla jsem tam ještě vnímat vhledy a změnit úhel pohledu. Se třetím dítětem už jsem se ale naučila více spát.
Začalo mě něco tlačit, něco…co potřebuji jen já…velmi mi začal pomáhat tanec a hudba…začaly se třídit i výtvarné nápady, které mě někdy paradoxně velmi zatěžovaly.
Díky tanci se tohle všechno začalo čistit a přebytek energie šel ven…tělo mi začalo i jasněji odpovídat, jak to tam vypadá…pocit, který má třeba barvu nebo obraz…jestli to může ustoupit a ukázat, co je pod tím…důležité bylo uvědomění: spojení navázáno. Už to nezakrývaly tolik myšlenky. Dokázala jsem uznat, co tam je, a vrátit se do přítomného okamžiku.
Myšlení i tělo se postupně více uvolnilo a přestala jsem se tolik bát vejít do neznámých dveří, které se mi postupně začaly otevírat.
I díky kurzu Soulladění od Monika Guillemin Weiglová jsem se s tím začala bez obav potkávat. Někdy je třeba vyčkat na správný čas.
K relaxaci těla mi začaly pomáhat i tibetské mísy. Což byla další loďka, která připlula, a já vstoupila. Ačkoliv se mi na moři zvedá normálně žaludek.
Na kurzu mě mísy přenesly do velkých hlubin v moři a já se mohla dívat na soustředné kruhy pod vodou a klesat hlouběji do klidu…a vnímat jen paprsky slunce dopadající na vodu.
V mísách je tzv. pravda…ukážou nám, co tam je k řešení…a zklidní náš nervový systém.
Jelikož mě letošní zima zastavila tak, že jsem našlapovala s bolestí v nohách, tak mi v tom velmi vibrace mís začaly pomáhat. Jak jinak, opět jsem si to musela vyzkoušet na sobě. Což už mě v mém životě asi nepřekvapuje.
Rozprostřel se ve mně nekonečný klid a úžas, jak můžu nalézt způsob relaxace…jak pro tělo, mysl i duši…a tak udržet spojení.
Staneme se vodou, která nás kolébá a zavede nás do hlubin, kde můžeme žasnout nad podmořským královstvím.
